Od první po druhou válku

Obec Nedvězí byla před první světovou válkou malou dědinkou, která čítala něco málo přes 50 čísel. Spojení s ostatním světem bylo špatné, do Olomouce se jezdilo zpravidla jen do trhů a to ještě jen v době, kdy špatně udržované polní cesty, jediný to přístup do obce, byly vůbec schůdné. Podle toho také odpovídala celková  kultura a úroveň obce. Jedině německá jednotřídní škola zde byla zdrojem osvěty a vědění, a to jak pro německé, tak i pro české děti.

Teprve po první světové válce zde nastal v tomto směru znatelný obrat k lepšímu. Chudí čeští obyvatelé, kteří zde většinou pracovali u německých sedláků se počínají vymaňovat z jejich područí. V letech 1920-23 byla postavena okresní silnice ze Slavonína, přes Nedvězí do Bystročic a také přípojka z Nedvězí ke státní silnici (směr Hněvotín). 


A tak po zavedení autobusové linky se naší malé odříznuté vesničce otevřela cesta za prací, za zábavou i poznáním.

S této době se stěhuje do Nedvězí mnoho nových českých občanů, staví se rodinné domky, je postavena česká škola, český hostinec a obec se rozroste za zhruba deset let od konce války na bezmála 100 čísel.

V roce 1925 proběhla elektrifikace obce.

Ani pozdější, takzvaná hospodářská krize nezastavila hospodářský rozmach naší obce. Vedle Čechů i Němci využívali všech výše uvedených výhod a především pak toho, že ústava první republiky zaručovala všem stejná práva a tudíž i možnosti vývoje. Protože Němci byli u nás majetkově lépe situováni než Češi, dařilo se jim poměrně lépe a nikterak nepociťovali důsledky německé porážky v první světové válce.

Pak ale vzniklo Henleinovské hnutí. Jestliže se Němci drželi v ústraní a projevovali loajálnost, od té doby bylo u nás vše špatné, začali provokovat vše co bylo české a využívali k tomu vrchovatou míru demokratických svobod, které jim zaručovala prvorepubliková ústava. Největšími provokatéry byli rolníci Wilhelm Müller a Jindřich Kleibel, malorolník František Skácel, který později za německé okupace dělal dozorce vězňů u německého soudu, a dělníci Osvald Schulz a František Polzer. Jim horlivě přisluhovali dělníci Pretter a Simon, syn německého rolníka, a rovněž tak rodina Antonína Rollmanna. Také výchova německé mládeže byla záměrně protičeská a násilnická.

Dne 14.března 1939, kdy německá branná moc byla připravena vtrhnout na území okleštěné republiky, uspořádali místní Němci bouřlivou schůzi v německém hostinci u Osv.Polzera, na níž bylo štváno proti Čechům a zvláště pak proti tehdejšímu starostovi p. E.Richterovi. Schůze byla zakončena demonstrativním lampiónovým průvodem, který se zastavil u vrat starosty a dožadoval se vydání starostovského úřadu do německých rukou. Starosta E.Richter tento požadavek rozhodně odepřel s tím, že učinit tak může jen z příkazu okresního úřadu. Poté se dav německých nedočkavců za pustého spílání a hrubých urážek všemu českému rozešel. Hned druhý den ráno se starosta vydal do Olomouce, aby se poradil na okresním úřadě.

A zatím se doma dopouštěli Němci neodpustitelných a nezapomenutelných činů. Konečně se dočkali svého vytouženého dne. Šli průvodem vesnicí s Wilhelmem Müllerem v čele, který se prohlásil za vládního komisaře Nedvězí. Všichni byli zásobeni kamením a jak Müller dával pokyny vpravo či vlevo k českým obydlím, sypalo se naráz sklo z rozbitých oken. Někteří členové průvodu, zpravidla mladí, měli zvláštní úkol. Vnikali s ostře nabitými zbraněmi do některých domů, kde vyhlédnuté oběti do krve zbili a týrali. Byl to například dělník Josef Stašek a Jiří Snášel, který byl skopán do přirození tak, že se nebyl schopen dlouho postavit na nohy. Někteří z mužů se ukryli a nebo včas prchli do sousedních obcí.  Manželce starosty, paní Richterové krutě vyhrožovali a obecní úřad byl vydrancován. Když paní Richterová jela se synem do Olomouce varovat svého manžela, Němci to předpokládali a za vesnicí se vrhli na koně. Mladý Richter však práskl do koní a ujel.

Pan starosta se mezitím vrátil domů z Olomouce autobusem aniž by se ve městě setkal se svou manželkou a synem. Doma byl přepaden a ztýrán do krve, a pak odvlečen do německého hostince. Cestou byl ještě kopán a bit.

Od tohoto dne nastalo v obci pro Čechy pravé utrpení. Zpupnost Němců neznala mezí, německá mládež hulákala dlouho do noci po vesnici, tloukla do oken českých domů a nedala tak spát jejím obyvatelům. Dospělí posměšně pokřikovali na potkání "Kdepak máte Beneše ?, Půjčte nám ten kolovrátek, ať zahrajeme Kde domov můj". Ale nezůstalo pouze při tom.

Nesmiřitelný a zpupný "komisař Müller" připravoval nedvězským mužům ještě jedno překvapení - odpočinek v kriminále. Byli mezi nimi poštovní zřízenec Josef Kříž, železniční zřízenci Jaroslav Tauvinkl a Josef Stašek, dělníci Antonín Salquarda a Jindřich Dostál,, starosta Ed.Richter, rolníci Alfons Skoupil, František Šenk a Hubert Knapek, zedník Jan Smital a cestář Josef Fiala. Někteří byli vězněni i opakovaně.

Také řídící učitel František Ošťádal byl napaden a vyšetřován, ponechán byl však prozatím na svobodě. Brzy nato byl přeložen na jiné působiště a na jeho místo nastoupil pan Karel Ondrisek. Ten převzal na sebe boj za české děti a českou školu a vytrval v něm až do nejkrajnějších možností. Byl dvakrát vězněn, poprvé od 20. dubna 1940 (6 týdnů) za strhnutí vlajky na Hitlerův svátek a podruhé od 29. října 1940 (4 týdny) za rozbití okna v obecní kanceláři. Není nutno zdůrazňovat, že to byly nastrojené tzv. "incidenty", ale pravý důvod byl ten, že jim česká škola byla trnem v oku, viděli v ní posilu češství a zdroj českého odporu a chtěli ji stůj co stůj zavřít. Komisař Müller nejednou domlouval, vyhrožoval, ale i sliboval lepší místo panu řídícímu učiteli Ondriskovi, jen aby dobrovolně odešel, ale jeho snahy zůstaly bezvýsledné a on vydržel až do konce. Škola byla nakonec zavřena k 1. lednu 1941  na návrh inspektora Jahody, z důvodu nepotřebnosti, neboť v ní bylo zapsáno jen 18 dětí, zatímco německá škola měla mimo dětí, které násilně převedla z české školy, toho času pouze 12 žáků. Nutno poznamenat, že v době uvěznění řídícího učitele, využili všech možných výhrůžek a donucovacích prostředků, aby přinutili rodiče k převedení dětí do německé školy. To se jim podařilo u českých rodin: Jana Smitala (1 dítě), Františka Kollmana (2 děti), Antonína Čuku (1 dítě)  a u smíšených rodin: Boh.Blahu (3 děti), Floriana Snopka (1 dítě). Ostatní děti zůstaly věrny české škole a chodily jako malé osiřelé stádečko za každého počasí do 2 km vzdálené obce Bystročice, kam zdejší obec po uzavření české školy byla přiškolena.

S řídícím učitelem Karlem Ondriskem byli poprvé zavřeni mladí 18-letí chlapci Leopold Schvebisch a Miroslav Fiala, podruhé pánové Josef Kříž, Jaroslav Tauvinkl a Alfons Skoupil.

Ještě dřív než škola byl v březnu 1940 uzavřen český hostinec a v jeho místnostech se usadili SAmani. Majitel hostince František Doležílek byl nasazen do válečné výroby do Letova v Olomouci.

Centra českého života byla zavřena a zdálo se, že zde vymřelo vše, co bylo české. Česky se zde mluvilo jen šeptem, zatím co Němci svým hulákáním, řvaním, zpěvem a nepřirozeně hlasitým hovorem dávali všem na vědomí, že oni jsou zde nyní páni. Čecha potkat na ulici, dvakrát se ohlédnout, než se odvážit podat ruku, jen na polo utrousit slovo a spěchat za svou prací "aby je přeci někdo neviděl .... " . Jen to stádečko dětí jdoucí do školy nebo ze školy a vesele a bezstarostně štěbetající svým mateřským jazykem dokazovalo, že zde přece jen kdosi žije, kdo má odvahu přiznat se ke svým barvám.

A tak plynula léta, léta utrpení a strádání, léta nejhlubšího temna, Ale boží mlýny mlely, mlely pomalu, ale jistě a doznívaly již poslední hrany německé zpupnosti a slávy. Osvobozovací boj se přehnal přes Olomouc, zachytil ještě nedalekou německou obec Slavonín, ale Nedvězí minul. Jen zbloudilá střela zapálila stodolu č.p.6 a poškodila omítku na německé škole.

8. května 1945 se správa obce vrací do českých rukou, řídícímu učiteli Karlu Ondriskovi se dostává plného zadostiučinění, a vrací se do obce jako předseda MNV Nedvězí.

29. srpna 1945 se vrací z Anglie občan Rudolf Klímek v anglické uniformě v hodnosti rotn., jediný který v r. 1940 uprchl do zahraničí a vstoupil do čsl. zahraniční armády. Rodina zůstala doma, jeho manželka  byla 18 měsíců vězněna a syn odeslán do Říše na práci. Po pěti letech se všichni tři setkávají a obec připravila svému hrdinovi slavné uvítání.











(čerpáno ze zdroje: Jan Cekl, Kraj, jímž táhla Válka, vydání  listopad/1945)